Tmou 11 očima přizdisráče /Je to dlouhý, páč je tam všechno!/

Čistě brněnský tým jsem narušil před třemi lety, když jsem se vydal studovat do milované i nenáviděné Prahy. V metru, jsa stále v civilu, se bavím pohledem na jednotlivce i skupinky v outdoorovém outfitu, kteří spěchají na vlak ve 12.30. Na mě však čeká autobus, musím být v Brně dřív, abych stihl dojet domů a před hrou se převléci.

Tmou pro mě však tento rok začala předčasně. Nultý úkol: Žlutá stewardka mi lhostejně oznamuje, že moji rezervaci v systému nemají. Co teď? Bus je plný. Rezignuji. V Burger Kingu si dávám pořádný burger, nějaké ty zdravé hranolky, kolu a přemýšlím. Přišedá ke mně mladý muž v outdoorovém, velký batoh, na něm sedák, v ruce taky burger. Podotýkám, že vypadá, jako by se chystal na nějakou drsnou, temnou a záludnou hru. Dojím a Adam z Tapürů mi přeje hodně logistického štěstí.

Asertivně se nasáčkuju do busu v jednu a luštím šifru, kterou mi na krabičku s bábovkou nakreslila přítelkyně. Lámu ji (šifru) až po nápovědě. Strachuji se, tohle na Tmou nebude. Cestou od Grandu na Mendlák tajně poslouchám Pralinky, které jedou dohromady, jestli neprobírají nějakou šifrovací moudrost. Neprobíraly, jenom vtipkovaly. Obdivuju petrolejku.

Sestra mi na Mendlák přivezla oblečení. Na skrývání není čas, a tak se převlékám přímo před zraky zvědavých Brňanů. Kolemjdoucí tmáři mě s úsměvem povzbuzují. Autobus č. 51 na Barvičovu je k prasknutí plný, tulím se k nějakým lidem, ze kterých se později vyklube tým Absolutno.

U BiGy zjišťuju, že jsem z našeho týmu dorazil na start jako druhý. Ironie. Čtu zadání rozemílačky a během pěti minut jsme kompletní a natěšení. V šatně luštíme písmenka jednotlivých uliček a hledáme naše „P“. Reflexními vestami jsme něžně upozorněni, že jsme trubky a máme si to dát, kam jen chceme. Zhasíná se. Zmatkujeme. Rozdělujeme se, abychom v každém patře měli alespoň jednoho zástupce, tak šikovně, že v druhém patře nemáme nikoho. Naštěstí to nevadí.

Následující hodina se nese ve znamení zmatků. Nejdříve terčíky obkreslujeme, pak schematizujeme, značíme jejich umístění, tu a tam posloucháme výklad vyučujících. Poté máme všechna potřebná data na tolika různých papírcích, že by nad nimi i sama entropie pokrčila rameny se slovy „má práce zde je hotova“. Po vyzvednutí orgovského plánku natřikrát zakreslujeme písmena a s jistými obtížemi čteme tyranosaura. Braille padne po deseti minutách od nápovědy. Usuzujeme, že slovo „komisr“ je komisař a Tomík odbíhá nahlásit správné heslo. Celé to trvá strašně dlouho.

Sbíháme Wilsoňákem na Bráfovu. Čteme úmorně dlouhý text a zakreslujeme pohyb Franty a Pepy na fólii. Zbytečně. Oba najdou Boženku v parku u Tábora. To je ulice v Brně. Vyzvedáváme od pohledu grafickou šifru a svorně nadáváme. Šifry, kde se musí něco kreslit, neumíme. Zuzka prokáže dobré oko, když říká, že všechny nalezené trojúhelníky jsou shodné – nevypadaly. Víťa je skládá na sebe a na fólii kreslí řešení. Na Kometu trefíme docela dobře, trasu známe z letošní Krůty.

Zubní pasta! Na tohle jsme se těšili. Víťa odlepuje zadání a nachází zakódovaný text gamy. Mezitím Honzík už kuchá pastu a její obsah uchovává v mikrotenovém pytlíku. Opatrně ochutnáváme. Navrhuju použít řetězec NACL jako heslo k rozlousknutí gamy. Nefunguje. Víťa to zkouší česky a daří se mu lépe. Nacházíme zbylé dva papírky. Barvy skoro vyluštíme brute-force, než se koukneme na tubu a vidíme, že nápis fluora je hezky barevný. Hledání slov v textu na tubě taky chvilku odolává. Doluštění jde pomalu, ale nakonec z toho ta lávka v Líšni vyleze.

Na plán Divišovy čtvrti koukáme bezradně dobrých deset minut. Pojem známe, ale v mapě ji nemůžeme najít. Nakonec se zadaří až Víťovi, když si lépe než my uvědomí měřítko, ve kterém se pohybujeme. Na místě stavíme centrálu a rozebíháme se sesbírat jednotlivé části šifry. Divišova čtvrť je nádherná. Jde o první orienťák, který jsem si na šifrovačkách užil. Přísloví máme přiřazena během pár minut. Řešení nás vede na Mojžíšovu. Jak méme ve zvyku, jdeme vzdušnou čarou.

Nad troj- až šestiúhelníčky si sotva dřepneme. Moje námitka, že „WQ“ nejsou seřazené abecedně, je naštěstí promptně zapomenuta. Každý z nás hodí jeden nápad, všechny fungují, za patnáct minut už jsme na cestě do Zamilce. Volíme pochopitelně tu méně efektivní, blátivou cestu, abychom náskok, který jsme získali, zase hned ztratili.

Bludiště je parádní! Jdu ho očíhnout a Honzík zatím čeká na zbytek týmu. Vracím se ze svého pozorování, následuje krátý brífink a ostatní se rozebíhají do bludiště kreslit a psát písmenka. Čekám u batohů a láduju se hroznovým cukrem. Kolem je docela šrumec. Těší mě, že slyším zvučné názvy zkušenějších týmů, kterak teprve přicházejí. Rychlejší v luštění jsou Vítek s Tomem.

Přesun na kótu je utrpění. Zuzka nás sice správně provede celými Řečkovicemi, ale v úplně finální fázi se od vrcholu maličko odchýlíme. Rozdělujeme se a na stanoviště přicházíme ze dvou stran. Rodokmen vypadá u od pohledu zákeřně. Zapisujeme se do vrcholovky a snažíme se rychle šifru pokořit v lese. Chyba. Matematické operace, grafika, genetika. Nic se nedaří dobrou půlhodinu.

Přichází krize. Začínám se klepat zimou. Přesouváme se do civilizace, Víťa spí, Tomík je apatický, Honzík pomalu mrzne, Zuzka začíná ztrácet hlas a já dělám vše potřebné pro to, abych se udržel v teple. Zvažujeme návštěvu non-stopu v Řečkovicích. Budíme Víťu, ten vyhrkne poslední nápad, kterým se zaobíral před usnutím, slovo dá slovo a za pět minut máme řešení. Hodinovou ztrátu částečně kompenzujeme rozjezdem, který nás hodí až ke Globusu, od kterého je to k devítce kousek.

Cifru jsme hlodali chviličku. Když je něčeho někde 26, prostě už to vidíme. Na princip přicházím hned, dobře využité písmenko „X“ v prvním řádku zprávy dává jistotu, že nejde o náhodu. Za deset minut odcházíme s pocitem, že jsme ztrátu zase trochu stáhli.

Přesun na desítku je dlouhý a blátivý. Luštění desítky jsem se neúčastnil, princip byl zřejmý. Víťa s Tomíkem řešení hlásili za pár dalších deštivých minut. K rozcestníku jsme se vydali cestou pohodlnou, leč delší. Ve světle věcí příštích jsme nabrali ztrátu zanedbatelnou. Upraveného rozcestníku si všímám po pár minutách dohledávání šifry, a tak vyrážíme po černé značce.

Po deseti minutách chůze se zastavujeme pod strmým kopcem, do kterého se nikomu moc nechce. Říkám týmu, že na rozcestníku to bylo jeden kilometr k dalšímu stanovišti. Že to má být pařez. A že to určitě už kilometr byl. Tomík pokračuje, my s Honzíkem jdeme zptáky a okukujeme každý pařez po cestě. Dojdeme zpět k rozcestníku, kde si přečteme, že za pařezem už je cesta neznačená. Tak se zase vracíme zpět. Potkáváme Tomíka, který na kopci nic nenašel.

Rozhodl jsem se, že zkusím jít po značkách klidně až na konec světa. Potkávám týmy, které se vracejí. Některé z nich vypadají spokojeně. Divné. Ujdu asi čtyři kilometry a najdu pařez. Rozčiluju se a volám týmu, aby dorazil za mnou. Až doma u mapy zjišťuju, že to opravdu byl jeden kilometr cesty, jenom zmožené tělo mělo jiná měřítka. Tímto se orgům omlouvám za spršku nadávek, kterou jsem jim v duchu věnoval.

U pařezu Víťa opět usíná. Tentokrát to nevadí, šifra sedne mně a po třech pokusech a dvaceti minutách máme řešení nakreslené. Přesun se nám opět nedaří a na dvanácté stanoviště dorazíme až za hodinu. Teď už je nám jasné, že letošní Tmou je víc pochoďák než šifrovačka. Mému koleni, do toho dne zcela bezproblémovému, se to rozhodně nelíbí.

Hodiny luští zbytek týmu, zatímco já dojídám bábovku. Když je tak poslouchám, zdá se mi, že na to jdou úplně špatně. Zahraju si na chytrého a navrhuju, že pokud je krátká ručka azimut, tak dlouhá bude asi vzdálenost. Ověřujeme. Pak si zahraju na chytrého ještě jednou a navrhuju heuristické řešení založené na předpokladu, že stanoviště bude cca 2-3 km daleko. Vychází místo na modré a žluté značce a jde se. V duchu se modlím, aby heuristika neselhala. Že jde řešení potvrdit korektností umístění ručiček na ciferníku, se dozvídám až doma.

U Babího lomu se rozdělujeme. Já se Zuzkou jdeme po hřebeni k rozhledně, zbytek týmu bude hledat na schůdnější cestě pod hřebenem. Po cestě se modlíme, aby třináctka nebyla na hřebeni. Týmy, které by tu cestovaly za tmy, bychom totiž nacházeli ve strži pod námi. Šest set metrů opět tělu připadá jako několik kilometrů. Po cestě potkáváme Jethra z e na x-tou (které si tajně přeju porazit, protože mají podobné zkušenosti a jen o maličko vyšší věkový průměr než náš mlaďoučký tým) a Řrřolu z Absolutna.

Po nějaké době volá modro-žlutá buňka, že mají další zadání a že to vypadá jako pěknej opruz. Potkáváme se pod rozhlednou a s Víťou se shodujeme na tom, že by to mohla být hezká obdoba bubble-breakeru. Nemůžeme se ovšem dohodnout, jestli praskají už dvě nebo tři bublinky stejně barvy vedle sebe. Zkoušíme to se dvěma, aniž bychom tušili, že na to jdeme úplně blbě. Ničíme zadání č. 1. Je nám to jedno, protože víme, že už nemáme čas na další luštění. Poledne je tu.

Scházíme ke Kuřimi a moje koleno hrozí výpovědí. Busem se svezeme k nádraží a pak už vláčkem do Brna. Rekapitulujeme. Tmou 11 pro nás byl náročný pochoďák z kopce do kopce s relativně jednoduchými šiframi. Zaskočila nás jen osmička, ve které jsme hledali větší záludnost. Nedokonalé přesuny nás stály mrtě času, dost možná i šanci na dojití. Jsme však spokojení. Šifry považujeme s jednou či dvěma výhradami za maximálně korektní, zajímavé, dobře provedené, elegantní. 

Samotné doluštění po objevení principu nikdy nezabralo víc než deset, patnáct minut. Nezaznamenali jsme žádný obrovský „AHA!“ efekt, zato spoustu malých „ach tak!“ efektů, které stojí za tím moc příjemným pocitem z celé hry. Trasa, byť náročná, je krásná. Určitě se k Babě podívám ještě za jasného počasí, už jen kvůli té rozhledně.

Takže resumé:

+ Šifry obecně, pro každého něco.
+ Bludiště.
+ Divišova čtvrť!
+ Hezká trasa.
+ Perfektní organizace (i před a po hře)!

- Profil trasy, velmi fyzicky náročné.
- Neprošli jsme Tmou! J

P.S. Startovali jsme na divokou kartu. Toliko ke skepsi orgů, že kdo nedá kvaldu, nemá ve hře samotné šanci dojít rozumně daleko. Tímto považujeme předpoklad za vyvrácený. J

Za tým Přizdisráči sepsal

-- Dero